arbedesign

Prázdnota. Bolest. Zklamání. Smutek.
Mí čtyři chmurní, spolehliví a proklatě věrní společníci.
Sedím ve tmě sám, s plamínkem svíčky,
v němž se mihotají poslední zbytky vzpomínek.
Vzpomínek, které odletěly v tichém a bolestném tanci
s posledním podzimním listem kamsi, kde budou společně tlít...
Slzy už vyschly, jen ozvěna zůstala.
Je věrná jako ta nejšpinavější čubka,
drhne se o mou duši, stejně prázdná, jako ona.
Asi to cítí,
a je jí tam proto dobře.
Neutichá, nezmlkne.
Je jako nějaká děsivá mantra.
A její čtyři věrní nohsledi na sebe nenechají dlouho čekat.
Přicházejí postupně, po jednom.
Cítím jejich mrazivé objetí.
Představení začíná...
Zářivý kolotoč barev se zastavil bez jediného varování,
Jeho pestré odění se slilo v jednu nechutnou šedou  mazanici,
z níž se chce zvracet.
Úsměvy najednou odhalují ostré zuby.
Pohledy bolí , jako tisícero jehel pod kůží.
Čas se zastavil.
Snad jen na malou svačinku...
Zamraženost v tom šíleném okamžiku
se vypaluje hluboko do srdce.
V šedé mlze se vše ostatní rozplývá a ztrácí ostrost.
Zůstává jediný obraz, jasný a zářící jako diamant.
Jen obrys osamělé, doširoka otevřené dlaně.
Ruka, která se v ní hřála, už drží jinou.
Noční můra, z níž se nedá probudit.
Až se čas s bolestným pozdechem vydá na svou věčnou pouť,
prsty se opět sevřou v pěst.
Tehdy snad ta prokletá ozvěna,
stále bolestně opakující prázdné fráze konečně utichne,
a oni odejdou s ní.
Mrtvá šeď vybojuje zpět svůj uloupený odstín
ale jeho barva bude rudá.
Rudá, jako oheň
Rudá, jako krev.
Rudá, jako hněv...